Včera jsem si první díl této pentalogie půjčila od kamarádky. Za dnešek jsem ho přečetla. Jedním dechem, téměř.Člověk se na chvíli vzdálí... a když se vrátí, blikaj mu na liště tři vzkazy... a je to takováhle krásná náhoda .... :D

Zavři oči a jdi spát,
vždyť už bude skoro den...
(...)
Já budu chodit po špičkách,
snad tě tím nevzbudím,
až slunce vyjde v tmách
polibkem tě probudím...
Tak jsem usoudila, že ta písnička je pěkná blbost. Pokud už bude skoro den, znamená to, že slunce vyjde v tmách co nevidět. To už snad nemá cenu, aby to ta holčina zkoušela. Já teda nevim, co si o tom myslíte vy, ale nechat někoho usnout a vzápětí ho zase budit, jen co trochu zabere (byť sebekrásnějším polibkem), je teda podle mě docela sadismus! :D
Autobus jel po silnici
a do uší mi hrála Svatava
a na displeji celou cestu blikala sedmička
a měřič u silnice nám naměřil 42 km/h.
Jedinečný okamžik.
Ani se neptejte... jako... kdesi cosi něco mám, ale jestli je to dobře... ach jo. Nevím. Snad jen u eseje sem si jistá, že z ní pětku nedostanu.... :D Krucipísek! :D
Ovšem pozitivní je, že už to mam za sebou. Takže už je mi to u zadní části těla. Adios, finals! :D
Vlastně... ne tak docela.. v pondělí mě totéž čeká z francouzštiny.... :D