Zase uplynula spousta času a já sem nenapsala nic, vůůůbec nic. Ale já fakt nemám čas. Domů teď jezdím prakticky jen přespávat plus v neděli regenerovat. Ale nestrádám, spíše naopak. Je mi fajn. Brzo nastane čas hned několika velkých momentů, které si zatím nechám pro sebe (no některý si pro sebe nechám na furt).

Úplnou náhodou jsem narazila na tohle video... a je tak strašlivě smutný... snad momentálně víc, než Don't Cry, Angie, Communication a tak. Jako vy to nepochopíte, ale to je tak neskutečně neskutečná nostalgie... devátá třída, Mácháč, naše začátky s alkoholy, všechno to naše pohrdání touhle soutěží, náš SG team s krásným názvem a zkratkou KVSGTLNS1, jak jsme jely poprvé samy na Karlinu chatu, naše posedlá posedlost Johnnym Deppem (ok, přiznávám, že ta láska trvá dodnes...)... to, jak bylo VŠECHNO ještě daleko před náma... ach jo. =(

Věříte, že je možný přijít z práce domů a říct si: "I love my work!"? Já teda ne. Nevěřila jsem. Ale po pátku je to prostě přesně tak! Hustý!

Napsala bych o dnešku, jelikož to bylo fakt jakože hodně AKČNÍ... ale nemůžu. Prostě sem tak unavená, že to nejde. Jindy, ju? :)

Poslední dobou furt twítkuju, než bych se dokopala k tomu napsat sem něco delšího než 140 znaků a smysluplného. Koho to tu vlastně zajímá, brácho, kámo, čéče?!

Co že jsem to dělala o víkendu??? V sobotu jsem v asistenci svých drahých přítelkyň bořila mýtus, který nás sužoval už celé věky.