Jsou chvíle, kdy papoušek ti odletí i s klecí....

4. říjen 2008 | 15.34 |
› 

Tak s hrůzou zjišťuju, že jsem na blog nic nenapsala už skoro měsíc... A ne, že by se vůbec nic nedělo...

Třeba, že v pondělí půjdu poprvý po čtyřech měsících do školy, i když do jiný (a těžko říct jestli lepší nebo horší..). Jsem docela zvědavá, řekla bych, že něco by mě třeba mohlo bavit...
Třeba, že 15.10. je na Kladně koncert Horkýžů. A to je velká pecka jako!!! =D
A co je mohem, ale MNOHEM peckovější... 25. listopadu je v LUCERNĚ koncert Sto Zvířat!!! A ne jen tak ledajakej, ale křest nějakýho singlu... a už v lednu by měli vydat nový cédéčko!
Ostatně teď tu tak sedím a poslouchám jejich Rozptýlení pro pozůstalé.... neuvěřitelně mne fascinuje, jak mam jejich texty vryty hluboko do mozkových závitů. Každičké slovo s naprostou přesností a jistotou (krom tý děsně rychlý pasáže v Chicagu a taky pár dalších, třeba anglickejch... ale fakt jich neni moc). Já tu kapelu opravdu uplně maximálně žeru! :D Ale hlavně proto, jaký vzpomínky mam na ty věci okolo. Jak jsme překládaly s Katkama kus Dámy s čápem do francouzštiny, jak jsme se spolu bavily hláškama z jejich písniček... jak mi volaly z koncertu ze Stromovky, když jsem spala u Kuby a jak jsem pak poslouchala, jak mi zpívaj "Veliká bílá ryba má dlouhý rudý nehty.." ... vzpomínám na všechny jejich koncerty, co jsem tam s holkama byla... a mam dojem, že mi ty Zvířata nejvíc ze všeho symbolizujou střední... a stejská se mi. Jako třeba když jsme si zpívali Hlavně nešlap na (k)anál při noční procházce Kladnem k benzince pro cigára... Taky se mi vybavujou všecky ty příšerný kalby z minulýho roku u T.. Ne, že by byly příšerný jako příšerný... ale příšerně příšerný.. Ne, tohle není moc vysvětlující vysvětlení. To příšerný myslim s nádechem bezva vzpomínek (ale zdaleka ne jen těch bezva, teda...). Ty obličeje, cola s vínem, obývák, to, jak občas někdo ty Zvířata těžko vydejchával.. balkon, vokna (ty paměťový), věci, u kterejch se chytám za hlavu, když si na ně vzpomenu, věci, který mě dokážou rozesmát nahlas klidně i v autobuse, když třeba slyšim nějakou písničku, co se k tomu váže... a po ránu Kronika ohlášené smrti a Večírek pod psa (co se víc hodí jako hudební doprovod ráno po kalbě?!).. mě hrozně mrzí, že už nikdy nebude žádná střední, kde já a Katky děláme ty největší kraviny, kreslíme komiksy a píšeme básně a příběhy. Že už nikdy nebudou tyhle kalby, co byly, protože se všecičko rozpadlo na tisíc kousků a slepit se to nedá. Taky proto, že i kdyby se to slepilo, bylo by to jak abstraktní parodie na ten původní obraz, kterej byl v určitý době tak krásnej, že se zdálo, že zničit ho je nemožný. Ale aspoň sejít se s těma Katkama by to chtělo. Jít zapařit do Lucerny. Zatancovat si ty naše tanečky... zpívat a významně na sebe mrkat při každé naší oblíbené pasáži.
Tak mam takovej dojem, že to, co jsem právě napsala, je příšerně patetický a debilní. No nevadí. Aspoň je to nezkreslená pravda. Smutnej příběh. Ale aspoň je to příběh.

V srdci je prázdno, v báru plno - a na to se teď napijem!

Zpět na hlavní stranu blogu