Kam jsem se to sakra ztratila?

17. říjen 2008 | 01.55 |

Jsem já ještě pořád "já"? Je hrozně sebestředný zabejvat se sama sebou, ale k čemu jinému mám blog, když ne kvůli sobě?
Vlastně to je dobrá otázka. Proč mám vlastně blog? Co mě na tom tak baví, sdělovat svoje pitomé zážitky, které jsou stejně hrozně nezajímavé, celému světu? Nechápu to a nechápu už skoro nic. Jako třeba to, že když si zpětně přečtu kterejkoliv můj článek, hrozně se mi nelíbí, jak je napsanej. Já přece vím, že dokážu psát líp, tak proč to nedělám? Anebo to možná nedokážu.
A mimo stylistickou stránku jsou ty články stejně příšerně o ničem. Jako bych byla povrchní bezduchá postpubertální bytost, co jenom chlastá (což ale neni tak uplně pravda, protože poslední dobou je to s pitím dost střídmý - naštěstí), poslouchá dobrou muziku (no dobře, za tím si stojím!) a jediný, co chce v životě dělat, je bavit se. Mííí!
Vždycky jsem si zakládala na svojí nekonečné infantilitě. Já se jí nechci zbavovat, je fajn bejt taková... tupoučká, usměvavá se spoustou naprosto pakoidních nápadů. Člověk je takovej volnej a připadá si strašně fajn, když má kolem sebe podobně zaměřený lidi. Jenže na druhou stranu nechci, aby si o mně většina myslela, že jsem vážně tak pitomá. Nelíbí se mi, když se mnou někdo (obzvláště někdo, od koho to fakt sedí *) tak jedná. Ještě, že existují i moje nejmilovanější blízké dušičky.
Mám dojem, že poslední dobou se má mysl stále vrací k jedné a té samé věci. Je nádhera sledovat, jakými stádii to prochází. Od prvních náznaků přes zděšení, pokus o záchranu, stadium tíživého smutku až po nynější fázi, která by se dala nazvat - nic se s tim nedá dělat a už je mi to sakra uplně jedno! Nerada ztrácím věci a přesto jsem jich o prázdninách ztratila moře. A mobil, peněženka a občanka s sebou vzali (y?) i pár lidskejch duší. Je to jejich vina, myslim těch duší. Já už nemám sílu.
A mám dojem, že až nebezpečně často žiju ve svejch fantaziích. S mp3kou na uších se podle nálady písničky vracím buď ke krásným anebo smutným zážitkům, popřípadě plánuju (ale to vždycky jen ty hezký). Vzpomínky jsou hrozně krásný a strašně mocný. Občas dokážou zkazit celej den.
Zvláštní je, že tenhle článek nepíšu v žádné melancholické náladě. Je mi celkem dobře. A to i přesto, že se toho tolik moc změnilo a ne všechno se mi líbí. Myslím, že díky událostem za posledních řekněme... 18 měsíců jsem musela trochu změnit můj názor na změnu minulosti. Vždycky jsem tvrdila, že i když se stane něco hnusnýho a já bych měla možnost to v minulosti změnit, neudělala bych to. Teď často uvažuju o tom, jak fajn by bylo, kdyby se některý věci prostě nestaly. Ale změnit k lepšímu to, co se stalo, by nejspíš znamenalo změnit něco dobrýho v cosi horšího, aniž bychom to chtěli nebo si to uvědomili (watch Butterfly Effect). Takže ne. Neměnit. Jen se poučit a jít dál. Bohužel asi nedokážu vždycky jen tak jít dál a nést všechno statečně, i když se úspěšně před kdekým přetvařuju.
Začínám se nebezpečně blížit úvahám o mojí úloze na tomto světě. Pravý čas utnout tyhle žvásty, řekla bych.
Nevím vůbec, proč jsem se dala do psaní tohodle článku... nemá ani hlavu, ani patu. Nic neříká. Opět. Zvykejte si. Tady to jde z kopce...

*IRONIE!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kam jsem se to sakra ztratila? jmeno-neni-dulezite 17. 10. 2008 - 10:37
RE(2x): Kam jsem se to sakra ztratila? andiesek 17. 10. 2008 - 21:14
RE: Kam jsem se to sakra ztratila? markisha 17. 10. 2008 - 11:56
RE: Kam jsem se to sakra ztratila? kt 19. 10. 2008 - 00:10
RE: Kam jsem se to sakra ztratila? džína 20. 10. 2008 - 13:21