První "článek" po dvacítce

19. leden 2009 | 02.18 |

Ano, je to skutečně tak. Už jsem přestala být "náctiletá", teď už jsem velká, dospělá "cetiletá". Dospělá? Sotva, neasi! :D
Ptali se mě, jakej pocit to byl, probudit se s dvacítkou na krku. Jakej? Jediný, na co jsem myslela, bylo, že se mi sakramentsky nechce vstávat z tý vyhřátý postele. A teď? Všechno při starém. To se jen takhle občas myšlenkově pozastavím třeba při procházce se psem, při vyndávání nádobí z myčky nebo při zewlování na fejsbůku a řeknu si - sakra, ono je mi fakt dvacet!
No a co? Dvacítka je fajn věk. A jak řekl jeden... kamarád... už nejsem žádná "stará holka", ale mladá ženská, což prej zní hezky, mladě, ale na druhou stranu taky zkušeně. A je to přitažlivý. Oukej, přátelům by se asi v těchto věcech mělo věřit, řekla bych.
A celý víkend se u nás rodinně slavilo (no, máme velkou rodinu)... výsledkem toho je, že jsem o vysněný mobil a foťák bohatší, plus mám velkou radost z ostatních dárků, v mém pokoji tři kytice a jsem přežraná. Jo, snad ještě teď...
A právě mi tu hraje
Girl, You'll Be A Woman Soon, není to vtipný? Možná ne. Asi určitě ne. To já jen tak.
Ty moje články, velice správně vsazené v nadpisu do uvozovek, jsou v poslední době tak příšerně o ničem!!! Jen takové zvláštní střípky bez hlavy a paty... No musíte se s tím smířit, já s tím nic nenadělám.
V práci je to teďka celkem masakr, stejně tak ve škole. Ve škole, ze které mě vyhodí, lépe řečeno, kterou ukončím, aby mě nevyhodili. Prosím, až příště budu chtít jít na rok na nějakou školu jen proto, abych měla status studenta, vymluvte mi to. Au!
Nějak teď pořád přemýšlím a vzpomínám. Jak je mým dobrým zvykem. A zase mám v hlavě spoustu věcí, co bych mohla napsat do článku pod heslo. Ale stejně ho už skoro všichni mají. Proč to nenapíšu rovnou sem? Není lehký napsat všechno, co bych chtěla, prostě...
Shodly jsme se s Karlou, že poslední dobou trpíme zvláštním stavem. Z ničeho nic dostaneme pocit, že nikdy už nic nebude takové jako dřív. A když se zamyslíme nad tím, co tím konkrétně myslíme, tak zjistíme, že vlastně nic určitého. Ale ten pocit je tak... obtěžující. Jako by se snažil stlačit srdce a zalít plíce nějakou těžkou látkou. Nebo nevím, jak to popsat. Teoreticky je vlastně celkem stoprocentní, že nic nebude nikdy tak, jak bývalo, ale o to nejde. Takže snad víte, jak to myslím.
Mám takové nutkání zase si začít psát deník. A to mám jen, když se musím vypořádat s něčím, co vybočuje z mého stereotypního normálu. Teď o ničem takovém přímo nevím... a přesto to nutkání! I když přímo neznamená vůbec, žeano.


A aby to nevypadalo tak pesimisticky... 5. února má náš gympl ples v Lucerně a 6. února má maturiťák Anička na Kladně. Jestli tyhle dva dny po sobě přežiju, toť otázka... nicméně se těším. Strašlivě moc se těším, až zase uvidím alespoň pár známých gymploidních tváří. A některé (ne, netvrdím, že všechny) učitele. A těším se na after-party, protože ty gymploidní vždycky dost stojí za to! A Anička má krásné modré šaty a na jejich plese budu pomáhat při stužkování nebo šerpování. Mazec..
Teď mě při aktuálním poslechu napadlo...že je stejně zvláštní, jak pár tónů dokáže vyvolat TAK živou vzpomínku... až mě mrazí.
Taky jsem uvažovala o tom, jestli, až za pár let budu mít vlastní děti, budu ještě pořád blogovat. Jako sargo, hablina, chachina

a spousta dalších. Třeba budu mít tenhle blog do smrti... budu sem psát o dětech, milujícím partnerovi (záměrně neříkám manželovi, já se opravdu vdávat nehodlám), počínající artróze, loupání v kříži, líném partnerovi, dětských úspěších, vypadávajících zubech, krizi středního věku, blížícím se přechodu, nevěrném partnerovi, probíhajícím přechodu, impotentním partnerovi, promocech svých dětí, o jejich svatbách, o mých vnoučatech, o umělém kyčelním kloubu, o pletení, háčkování a šití, o šedém zákalu, o TENA lady... a možná zveřejním anketu, ve které mi vyberete nejlepší domov důchodců (samozřejmě s připojením k netu) a pak vás z něj budu zásobovat veselými příhodami.
Ten výčet vypadá, jak kdybych si myslela, že mě už nic hezkého nečeká. Ale to vůbec! Když čtu blogy výše zmiňované trojice, je mi jasné, že to teprve sranda bude!
Jo, když už jsem zmiňovala moje rozhodnutí nikdy se nevdat... Možná, že to není až zas tak striktní. Ale musela bych mít člověka, který by mi byl naprosto roven v mé ztřeštěnosti. Jakože žádný bílý kraječky, svatební pochod a slzičky, ale něco totálně ujetýho. Šedesátý léta, například. Naprosto nesvatební hudba. Vlastně by to ani nebyla svatba, ale děsnej mejdan, kde by na konci všichni museli pít na jednu promili dva dny vodu. *1 A o nás by byla tahle písnička:



No a dokud (pokud) to takový nebude (protože ta písnička je hrozně simple, ale přitom všeobsažná), tak nebude důvod mít nějaký hloupý svatby. Nechci upjatou svatbu, protože se to tak dělá a pak upjatej papírovej život.
Já vím, že si teďka třeba říkáte, že jsem naivní a idealista a kdo ví, co ještě.. že spousta párů se bere z lásky a klape jim to papírově... ale já prostě jsem taková.. a mám svý plány. Jenže dost těžko existuje někdo tak švihlej jako já. No co, John Lennon, krom toho, že by povedal Give peace a chance!, také zpívá: "You may say that I'm a dreamer, but I'm not the only one!"... takže to tak třeba bude. A třeba ne a dostojím svým výhružkám, že se nikdy nevdám!
Mám občas takovou schopnost, že když na něco myslím.. na něco co chci, tak se to potom stane. Občas jsou to věci, který nechci, protože je chtít nemůžu, ale chci je, protože prostě chci.. a ty, když se stanou, tak je to průser.. ale občas je to aji fajn. Ne, že by se ty věci plnily pokaždé, to je jasné, jinak bych tohle psala v luxusním župánku od Diora ve dvoupatrové vilce s krytým bazénem, paintballovým hřištěm, vlastním Starbucksem v přízemí, v mé prostorné ložnici, kde by se na zdi vyjímal vysokoškolský diplom. No, nechci tím říct, že bych si na svůj současný stav stěžovala, protože s tím, kde a s kým jsem, jsem momentálně naprosto spokojena. To jen spíš, abyste si nemysleli, že jsem nějaká kouzelná babička, samozřejmě se to schopností vůbec nazývat nedá.

Na závěr musím říct, že strašně všechno podceňuju, na všechno mám dost času a nic neberu vážně. Třeba na to teď doplatím. A třeba bude pozdě na nápravu. Prosím, i když nevíte a vědět nebudete.. držte mi palce. Možná to nic není, možná je to všechno (vy víte kde).
Hele, všimli jste si, jak strašně MÁLO je v tomhle článku smajlíků? Něco se děje.... xD


A POZNÁMKY POD ČAROU:

*1 jestli tuhle poznámku nechápete, mám pro vás vtip:
Co musí moravský muzikant pít, aby měl jednu promili?
- Dva dny vodu!

A body navíc tomu, kdo poznal horkýžovskou narážku. Možná i s třpytivoučkým diplomečkem!

HOWGH!!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: První "článek" po dvacítce ivánek 19. 01. 2009 - 12:24
RE: První "článek" po dvacítce bittersweet 19. 01. 2009 - 12:59
RE: První "článek" po dvacítce andiesek 19. 01. 2009 - 13:56
RE: První "článek" po dvacítce a-ra-gorn 23. 01. 2009 - 16:47
RE: První "článek" po dvacítce džína 31. 01. 2009 - 13:44
RE(2x): První "článek" po dvacítce andiesek 31. 01. 2009 - 15:58