7 alb, která mě ovlivnila a sentimentální historky

5. únor 2009 | 01.15 |

Hudbu miluju asi nejvíc ze všeho (ne víc než rodinu a přátele, ale víte, jak to myslim...). Je to prostě kus mého života, nedokážu nic neposlouchat. Jsem bez toho nervní. MP3 přehrávač si s sebou beru i na procházku se psem. Kdyby se mě někdo zeptal, bez čeho bych nemohla žít, neřekla bych bez čokolády, neřekla bych bez kafe, dokonce ani bez sexu (překvapivě, džíno! :D)... řekla bych, že bez hudby. Bohužel jsem moc velký kopyto na to, abych hudbu mohla produkovat osobně (a to, že momentálně nikdo neni doma a já si tu prozpěvuju jak na lesy, se nepočítá...). Vždycky jsem si zakládala na svém poměrně dobrém hudebním vkusu. I když je otázka, co to vlastně ten dobrej hudební vkus je. Samozřejmě, že pro každého něco jiného. Ale kdybych to měla upřesnit, vždycky jsem si stála za tím, že POP je sračka a při poslechu Britney, O-Zone, TaTu a podobných firem jsem se šklebila jak skřet. Jo, to jsem byla blbá puberťačka. Tedy... vlastně se šklebím i dnes. Ale i tak dokážu přiznat, že některý tý pop-sračky jsou prostě výborně ujetý a připomínaj mi nějaká období, kvůli kterým stojí za to si je s chutí poslechnout. A další věc je, že jsem holka poměrně přelétavá (krom mojí dlouho a věčně trvající lásky k Johnnymu Deppovi, kafeti ze Starbucks a tak). Takže mě nebaví poslouchat celá alba písniček najednou. Vždycky jsem si tvořila "mixy", "výběry", "všehochutě"... a tu se konečně dostáváme k jádru pudla... přece jen je tu pár alb, která nešla neposlouchat celá. Sentiment je hrozná věc.

1. Těžkej Pokondr - Vypusťte Krakena
pokondr

Co si pamatuju, tak to určitě muselo být jedno z prvních CD (krom nějakejch Maxim Turbulenc), co jsme s bráchou měli do našeho nového kazeťáku, co uměl přehrávat cédéčka. Velká pecka. Ježiš marjá, kolik mi mohlo bejt? Moje velmi rané hudební začátky. Ale drželo se mě to docela dlouho. Dodnes vidim, jak zpíváme Pejzy a Denise s děvčaty ze základky na každém kroku, i když to je z pozdějšího alba. Ale tohle bylo první.
A dokonce to poslouchali s náma i rodiče. Nevím, jestli z vlastní vůle nebo proto, že nás s bratrem milují natolik, že nám chtěli vyhovět. Každopádně tohle CD mi dost připomíná domov za starých časů, kdy jsme s bráchou byli malý svišti. Ačkoli... ne zas tak malí. :)
A ne, tohle nezapadá do mého pečlivě střeženého hudebního vkusu. Ten přišel později...


2. Dido - Life For Rent
didoPsal se rok 2003 a já s Kath jsme byly bláznivě zamilovány do seriálu jménem Roswell. Ach jo, to byly časy našich nekonečných debat o mimozemšťanech, hlavně teda o Michaelovi, o tom sladkým klukovi s nejlepšíma vlasama (ačkoli od dílu Viva Las Vegas to pěkně posral - ano, i to se samozřejmě stalo předmětem našich vášnivých diskuzí). Nezapomenu na ty víkendy u Kath na chatě, kdy jsme celé dny kreslily "plakátky" s nápisy Roswell, se srdíčky, jmény, obrázky a hláškami. A že jsme jich nazpaměť uměly pěknou řádku. Celé dlouhé monology. Některé mi uvízly v paměti dodnes. Polepily jsme jimi skříň a pak to strhalo tapetu. Dodnes je mam někde schovaný. No a s tím se samozřejmě neodmyslitelně pojí Dido, protože k seriálu nazpívala úvodní písničku. Snad nemusím ani říkat, že text té písně bych zpaměti odříkala, i kdyby mě vzbudili o půlnoci. Asi taky dodnes. No a tak, když vyšlo nové CD, stalo se samozřejmě okamžitě hitem. Živě vidím, jak sedíme na zahradě pod pergolou, posloucháme rádio a jsme jako u vytržení, když KONEČNĚ začnou hrát Life For Rent nebo White Flag. A když náhodou občas zahrály tu starší, Here With Me, byly jsme na chvíli asi ty nejšťastnější holky na zeměkouli.
Pojí se s tím spousta vzpomínek, které s tím přímo nesouvisí. Třeba naše noční pozorování hvězd na pruhovanejch lehátcích, naše debaty o vesmíru, naše zbožňování souhvězdí Cassiopeia, které jsme říkaly "véčko" a která nám připomínala ono "w" ve slově Roswell. Anebo v té době nová pecka z rádia - Crazy In Love od Beyoncé a Jay-Z. Fíčurink a oni se s tim nijak nežinýrujou. LOL! Naše cesty pěšky přes brod do Sázavy, Bára, která nás na té chatě pořád prudila a kterou jsme nutily koukat se na ten Roswell s náma... film Shriek, kde hrála Majandra Delfino, herečka (jak jinak) z Roswellu... naše debata o tomhle seriálu po konci prázdnin ve škole mě stála vtipnej trapas se spolužákem Tomášem... čímž se pomalu dostávám k albu číslo tři....

3. Cruel Intentions OST
cru_intA proč vlastně? Protože mi ten soundtrack vypálil spolužák Tomáš. Základka byla fajn. Spolužák Tomáš byl fajn, stejně jako spolužák Marek. Aspoň v té době. Teď už to beru jinak. Ale naše zadní lavice - já, Kath, Tomáš a Marek... když si vzpomenu na ty školní, třeba i úplně obyčejné, okamžiky... v té době to pro nás bylo fajn, prostě jako chápete... byli to takoví třídní borci a bavili se s náma, s holkama!!! Masakr! xD Nezapomenu na to, jak třídní okřikla spolužáka Tomáše, ať "schová ty tužky"! Nebudu to vysvětlovat, prostě takovej interní vtípek. No a k soundtracku... ty písničky mě prostě okouzlily. Navíc jsem si ve svých čtrnácti prostě asi přišla hrozně dospělá, že sem ten film viděla a líbil se mi. A ty písničky byly pecka. Všechny do jedné. Colorblind, Every You and Every Me a Bittersweet Symphony, ou jé, ou jé, ou jé. Dodneška je zbožňuju.
Milovala jsem tu dobu a když pak po devítce skončila, byla jsem půlku prváku z toho hrozně v hajzlu. To už se ovšem vůbec nevztahuje na ty dva kluky, ale prostě na základku jako takovou. Milovala jsem naší zadní lavici uprostřed, milovala jsem náš SG spolek (ano bystřejším došlo, že je to Star Gate - naše další posedlost, která se týkala mě, Kath a Gee... a spolužáka Romana, protože nám připomínal Daniela Jacksona... chudák, asi o tom dodnes neví xDD ), milovala jsem náš Jelzin-team (historka, kterak se nás sedm statečných na poslední škole v přírodě poprvé opilo a odneslo si to ředitelskou důtkou). S odstupem času (ale trvalo to fakt dlouho) ta moje láska zchladla. Střední byla nakonec tisíckrát lepší.

4. Nirvana - Nevermind
nirvanaČímž se opět naprosto plynule dostávám k albu číslo čtyři, k Nirvaně. Protože je to přesně ona, která může za změnu mého postoje. Protože Smells Like Teen Spirit dokázalo něco úžasně krásnýho. Skoro po roce fungování naší třídy ji ta písnička na výletě stmelila v jeden skvělej kolektiv. Pamatuju si, jak jsme s Kath zvažovaly, jestli na ten výlet v prváku vůbec jet. Neměly jsme tu třídu rády. Některých spolužáků jsme se skoro až "bály". Já vím, je to hloupost, ale byly jsme holky stydlivé a dělalo nám trošku problém zapadnout, zvlášť když jsme ve třídě byly tři holky (ještě s Birdie) ze základky, tudíž jsme neměly moc potřebu se kdovíjak družit s ostatními. S naším základkovým humorem jsme si vystačily samy. Bohužel zůstával dlouho nepochopen, než si třída zvykla. Ale zpět k výletu. Ihned po příjezdu jsme s Kath zapojily discman a bedničky a šup s Nirvanou dovnitř. Ještě jsme ani neměly vybaleno. A tu přiběhne do naší chatky spolužák, naprosto nadšen tím, co slyší... a radostně nám sděluje, že tohle chtěl zrovna pustit taky. A ledy začaly pomalu tát....
Naše chatka se stala střediskem celého výletu, ty večery, kdy u nás Cyril připravoval toasty, poslouchala se hudba, sedělo se na verandě a lidi se bavili s lidma, se kterejma se snad do tý doby bavili maximálně stylem: "Píšem něco?" nebo "Co si z toho testu dostal/a?", to byla pecka. Všechno se najednou otočilo. Měnily se názory, změnilo se snad všecko. Kdybych měla zhodnotit tenhle zlomovej výlet, vkrádá se mi na jazyk provařená hláška Mistra Gotta: "To jsem tedy opravdu nečekal..."
A hodiny a hodiny, které jsem v prváku trávila poslechem celého tohoto alba, ty by se opravdu asi ani nedaly spočítat. Ale to nebylo to jediný, co jsem v prváku poslouchala, samozřejmě....

5. Tři Sestry - 15 let jsem Na Kovárně na plech
trisestryTaky prvák. Vyhrabala jsem ho z tátovy bohaté sbírky cédéček. Táta, to je mimochodem můj největší hudební vzor. Hlavně podle něj měřím, co je a co není "kvalitní" a stylová hudba. Jsem odkojená na Nirvaně, U2, R.E.M., Guns N Roses....
Snad jsem si chtěla poslechnout jen jednu písničku... ale to celý dvojalbum jsem si, kdo ví proč, oblíbila... poslouchala jsem ho při cestách autobusem, ve škole, prostě všude. I na tom slavném prvákovém výletě, kde jsme pak vedli s Honzou velice zasvěcenou debatu. Ano, s Honzou, se kterým jsem se před tím tak maximálně pozdravila.
Mám to CD ráda. I když jsou ty texty sprostý, i když je podle některejch Fanánek vůl, i když to neni hudba "pro holky". Nikdy jsem nebyla zrovna na tenhle druh hudby, nikdy jsem se nestylizovala do role jejich skalního fanouška, nejsem hospodskej štamgast a nemám potřebu někomu rozbíjet hubu, ale ty písničky mi prostě hodně říkaj. A já byla patnáctka/šestnáctka v prváku, která ze zásady odmítala kouřit a byla jsem prostě největší dítě, tou dobou ještě docela dobrá ve škole... a život byl fajn.
Pominu-li tu moji nepříjemnou zkušenost s tím, že s alkoholem se to fakt nemá přehánět, když mladej člověk neumí pít, jinak se mu lehce může stát, že skončí v bezvědomí na tři dny v nemocnici. Ano, na tohle nejsem hrdá. Není to něco, čím bych se mohla chlubit a taky to nepíšu z tohodle důvodu, ale proto, že to prostě považuju za jednu ze  zásadních životních zkušeností. Stalo se.. a už je to dávno. Není důvod, proč to tajit, třeba tím někomu mladšímu právě teď zachraňuju život (sice asi sotva, protože tohle si každej musí zkusit sám... myslim ty první těžký opilecký stavy... ale třeba si na mě vzpomene, až do sebe bude lejt gin, jak kdyby to byla voda).
A v té samé době jsem milovala ještě jedno cédéčko...

6. R.E.M. - In Time: The Best of R.E.M. 1988 - 2003
remAno, to nejlepší od R.E.M. Tohle CD jsem si též "vypůjčila" od tatínka. R.E.M. mám ráda od malička, ten hlas Michaela Stipea jako by patřil někomu z rodiny. Nebo aspoň někomu ze známých. Nikdy bych si ho nespletla. Teď už stěží, spíš vůbec ne, ale dřív jsem uměla celej playlist dokonale nazpaměť, snad i pozpátku. Kolik času já nad těmi písničkami strávila?? Ani mě nenapadá žádnej fakt silnej zážitek, záblesk.. něco, co se mi vyloženě pojí s R.E.M.. Ale rozhodně mi to CD hodně dalo. Poslechla bych si ho kdykoli.
A když mi bylo fakt ouvej, samozřejmě jsem si jako parťáka mých krušných chvil vybrala Everybody Hurts. Hodiny, hodiny v kuse. Vypěstovala jsem si proti ní dokonalou imunitu. Tedy... mám pár vytipovaných "bulících songů". Takové ty, co si pustíte, protože jste v hajzlu a potřebujete to něčím podtrhnout, potřebujete se vybrečet... anebo vás prostě jen baví utápět se ve vlastních "depresích" (nechci znevažovat tohle slovo, skutečná deprese je něco, co většina z nás nikdy nezažila ani ve zlomku!!). Tahle písnička je pro to jako stvořená. Stejně jako Don't Cry od Guns N Roses, Angie od Rolling Stones a třeba Far Away od Nickelback. Namátkou. Ale u Everybody jsem prolila takových slz a hlavně v mojí hlavě protekla taková spousta chmurných myšlenek, že už ve mně tyhle bouřlivé emoce vyvolávat nedokáže. Jednou jsem něco takového četla v nějaké povídce či knize od někoho poměrně známého, ještě na gymplu, v rámci povinné četby. Paní poslouchala nějakou skladbu tak dlouho, až ji nedokázala rozplakat na pohřbu. Bohužel nevím na čím, ani moc o co tam komplexně šlo. Ale píseň je to krásná pořád. Celkově bych asi řekla, že mi ta hudba prostě připomíná období druháku... spousta takovejch školních blbůstek, třeba přestávky, zelenej trávník, oválnej ovál venku na běhání, párek v rohlíku z bufetu, hnuuuuusný kafe z automatu, ospalost po ránu...  a tyhle věci. Pak mi to připomíná spoustu odpolední strávených doma... asi už to rodiče muselo štvát, že to hraje stále dokola. :o)
A pak dlouho nic nebylo.

7. Sto Zvířat - Rozptýlení pro pozůstalé
stozviratA to mi více než dokonale nahrává na album poslední. Sto zvířat je moje nejoblíbenější česká kapela. A samozřejmě, že miluju jejich předchozí alba, Ty vole na základní škole a Nikdy nic nebylo, zejména. Takže není pravda, že dlouho nic nebylo. Bylo, ale nejvíce mne ovlivnilo (či jak to říct) právě toto jejich album. Protože právě ono provázelo každou naší kalbu (a pozor, už jsme ve čtvrťáku) u Terezky. Nebylo jich málo. A většinou ve výsledku masakr, vždycky jsem provedla nějakou totálně průserovou věc (půlku si jich nepamatuju) s nějakým z mých kamarádů. Jenže ty kalby byly prdel. Jenže ta doba byla fajn. Jenže jsem měla kolem sebe najednou spoustu nových lidí, které jsem měla ráda (Víte, co je zvláštní? V této chvíli z nich už nezbyl nikdo. Tedy... žijí, ale všichni už jsou tak nějak jinde. Včetně mě.)
Milovala jsem ty pařbičky, výhled z 11. patra, kde T. bydlí. Milovala jsem ty úlety a milovala jsem ta rána, kdy mi bylo třeba nepopsatelně špatně. Milovala jsem, když si ze mě kvůli těm extempóre dělali kamarádi srandu ještě několik měsíců. Milovala jsem ty aféry, co se odehrávaly, jak jsem se třeba po telefonu dozvídala od kámošky, že kamarád P. věděl něco o mně a kamarádovi J. a samozřejmě si to nenechal pro sebe a najednou to věděli všichni kamarádi od J., nebo story z komůrky na košťata (či co to bylo! :D). A spousta dalších veselých příhod, které lecčíms dosti zamávaly a vnoučatům je vyprávět nebudu. Ale samozřejmě jsem to nebrala v tu chvíli tak, že to miluju. Zdaleka ne. Bejvalo mi hodně na nic, občas i dlouhou dobu v kuse. Řeči občas bolí víc jak rána pěstí. Ale zpětně? Prča, prostě. Nechci se za nic z toho stydět...a taky že ne. Něco ode mě bylo lehce pod pás a dost unfair, ale co, svět NENI spravedlivej, jak říkala profesorka P.: "Spravedlnost neexistuje,".
Měli jsme s kamarádem nejoblíbenější song "Neláskou opilí", zvláště pak pasáž - "Láska z nás pitomce udělá, a nic víc!". Otázka je, nakolik to kdo z nás myslel vážně.
A vždycky si jen pamatuju ta rána, kdy někdo pustil Kroniku ohlášené smrti. Sakra jak to se hodí na pokalební ráno!!!!! Zpětně je tak jednoduché přiznávat se (i když nepřímo) k věcem, které jsem dřív na blog napsat nemohla. Skrývaly se pod ten typ článků na starém blogu s vyzněním: "Jsem totálně v hajzlu, ale nebojte se, v drogách nejedu. Už nemůžu!"
A taky mi tohle cédé připomíná žehlení. Pamatuju si, že když jsem si ho konečně vyzvedla na poště, ORIGINÁL, samozřejmě... tak jsem si ho poprvé pouštěla u žehlení. Z nějaké prapodivné příčiny mi to utkvělo. :)

A to je, vážení přátelé, konečně vše. Asi jsem vás měla upozornit už nahoře, že tohle není článek pro vás. Asi spíš především pro mě. Napadlo mě to jen tak ve vlaku, sepsat alba, která pro mě něco znamenají. Sedm je moje oblíbené číslo. A nápad vystřídala zdlouhavá realizace. Konečně je u konce. Kdo dočetl až sem, je hrdina nebo blázen.
Dobrou noc. :o)

Zpět na hlavní stranu blogu