O práci, škole a vnitřní jistotě ve veselém duchu

11. prosinec 2009 | 21.07 |

Opět uběhlo pár dní a hle, už zase píšu.  Musím říct, že to své "předsevzetí" poměrně dodržuju... nakonec budu mít ještě článků za prosinec víc, než za celý zbytek roku. xD

Stále nepřestávám vycházet z údivu, že už je ten prosinec... jak jsem dneska psala v práci všude to datum 11.12.2009, pokaždé jsem si musela říct - omg, za TŘINÁCT dní jsou Vánoce!!

A samozřejmě nemám ještě ani jeden dárek. Sice mám alespoň lehkou představu, ovšem lehká představa a skutečný dárek, to jsou dvě naprosto odlišné věci...

Musím opět podotknout, jak strašlivě mě baví škola... ne, to opravdu není ironie. Ač jste u mě možná zvyklí na věčné nadávání na školu, na to, jak mě nebaví a k čemu to všechno vlastně jest... tentokrát je vše jinak. Jak by taky ne, když jsem si  tuhle školu vybrala už tak dávno a věnovala jsem tomu nemalé úsilí, abych se na ni dostala. U mě je takovým pravidlem, že u ničeho dlouho nevydržím, že nic nedotáhnu do konce. Nenapadá mě nic, za čím bych šla tak dlouho, abych to dostala. Je sice fakt, že kdybych měla ještě víc selského rozumu (což je dle mých zkušeností asi tak to jediné, co potřebujete k absolvování scio testů), mohla jsem na té škole být už rok... a neříkám, že jsem vyvíjela nějakou neúměrně obrovskou snahu... jenže v mém případě už jen nepřestat se snažit je úspěch hodný oslavy...

A za tu svou snahu jsem také byla odměněná. A to zaprvé zajímavými předměty, které nenudí (ačkoli přežít ty dvouhodinové přednášky dá občas práci...) včetně zajímavých domácích úkolů (jo, po třinácti letech školní docházky mě až na vejšce začaly bavit úkoly!!!! xDD)... a zadruhé, jak jsem se již zmiňovala v nějakém předchozím článku, skvělými spolužáky. Nejsou jenom skvělí, jsou úžasní, báječní, nejlepší atakdále... neuvěřitelné, že je znám tak krátkou dobu, ale u všech těch mejch prdelínů mám dojem, že je znám celý roky! A mám dojem, že si na sobě tvoříme vcelku nezdravou závislost, když jsem před momentem byla tázána jedním z nich, kdy zas naplánuju nějakou akci, že je hrozně DIVNÝ před sebou žádnou nemít.. xD A fakt se mi líbí, že jsme si tak sedli, fakt se mi líbí, že s nima jsou to vždycky akce, co končí, když normální lidi ráno vstávaj do práce, fakt se mi líbí, že vím, že bych se na ně mohla spolehnout, kdybych to potřebovala (ostatně již naposledy prokázali, že pomůžou, když je to třeba...) a fakt se mi líbí, že přes náš věk se prostě chováme jak totální puberťáci. A fakt se těším na naše plánované výlety do Berlína, Amsterdamu, Paříže (a fakt teď neřešim, kde na to vezmem :-D), taky na náš letní výlet pod stan.. a fakt se těším, až konečně rozjedeme tu naši hudební skupinu, co jsme založili minule (ve složení jedna basovka a pět fléten, plus triangl, páč na ten umí hrát každej :-D).

Ach jo, koukám, že tu nad tím vším rozjímám až nějak příliš vehementně...

Jenže si nemůžu pomoct, já prostě v životě kolem sebe lidi potřebuju a můžu říct, že jsou to jednoznačně jedni z nejlepších lidí, co jsem potkala, samozřejmě ještě s pár holčinama ze základky.

Jinak jsem si chytře obložila svátky prací, takže mě moc volna nečeká... ale je to vlastně jedno, protože se tak průběžně flákám každej měsíc chvilku, takže pohoda, klídek, tabáček... jen mě trochu mrzí, že nebudu moc o svátcích doma a neužiju si rodinu. Vidím je sice skoro každej den, ale na ty Vánoce je to něco jinýho... ty pohádky, ta atmosféra, cukroví a pocit, že nikdo nic nemusí... je to prostě fajn a kdo ví, jestli to ještě někdy zažiju.

Na příští rok  si dávám jasné předsevzetí, které když nesplním, tak si vlastnoručně nafackuju, a to je v první řadě najít si stálou práci a hned potom v řadě druhé - najít si bydlení v Praze. Nemusím tu snad zas zmiňovat, že to není proto, že bych chtěla pryč od rodičů. Jen mám chuť postavit se tak trochu na vlastí nohy. A mám dojem, když už jsme u toho, že přesně tohle jsem sem psala někdy tak před rokem. 365 dní v háji... já jsem asi fakt neschopná. xD

Jenže mně je doma vlastně dobře. Vždycky, když jsem někde, kde být nechci, ale musím.. když třeba v dešti čekám na noční autobus, když se na mě v minulosti  valil nějakej průser ve škole (třeba na střední), když mě někde někdo štval, když mi bylo něco nepříjemný... no tak vždycky jsem si jenom představila, jak pěkně sedím v teple obýváku zachumlaná do těch polštářů na pohovce a jak je mi doma fajn. Klidně bych doma ještě nějakých pár let vydržela, ale zase mě láká konečně trochu zkusit, co to ten život je.. a nechat si pořádně nabít tlamu.. xD

Tak, toť k veselým tématům a teď takové lehounce melancholické zamyšlení s otázkou pro vás.

Myslíte si, že vnitřní jistota (jedno čeho), která je jednou dost slušně nabouraná externím činitelem, kterého si nelze nepřipouštět, se dá zase zpevnit a znovu postavit, aby se z ní opět stala ona stará známá vnitřní jistota?

... koukám, že tu větu asi sotva pochopíte, takže neočekávám odpovědi, které by mi s touto problematikou mohly pomoci... ale nevadí, vážení, mějte se krásně! MUCK!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře