O mých milých stereotypech

1. červenec 2010 | 22.48 |

Říká se, že stereotyp člověka unavuje. Mě teda rozhodně. Ačkoli...

Dost se toho změnilo od dob, kdy jsem na tenhle blog nekašlala. Je ze mě studující a plně zaměstnaná Pražačka. Prošla jsem mnohými emočními zvraty, kterým se díky bohu teď už fakt jen směju, ale nebudu kecat, přes všechnu svoji pozitivitu to v poslední době vždycky ve všem úplně "happy" nebylo. S příchodem slunečných dnů a vidinou prázdnin před sebou (ačkoli se mě jakožto pracující slečny vlastně netýkají) mám takovou nějakou všepozitivní náladu a zas je všecko okay, allright.

Chodit každý den do stejné práce, přiznám se, je trochu psychicky namáhavé. Ale stejně to miluju.

Když přijdu do práce, kde mi ještě před pozdravem kolegyně hlásí, jak jí dneska ti lidi už od samého rána ale hrozně serou, když milionkrát denně říkám "Dobrý den," a "Nashledanou,", když přijdou mí oblíbení páni externisti, když nadáváme na.. no na koho, to sem psát nebudu... když hrajeme s kolegou fotbálek, když padáme smíchy pod stůl, když se smějem našim perverzním dvojsmyslům, když piju své rituální dopolední kafe, když M. říká: "Kecááááááš, neneeee!", když si se spolubydlícíma píšeme milostné vzkazy na naší tabulku, když si každý den píšeme smsky, ve kterých vymýšlíme kreativní oslovení, když si ráno beru na Budějárně Metro noviny, když se odpoledne vracím od zastávky k nám domů, když sedíme u okna, kouříme a bavíme se o blbostech, když si říkáme: "Ale už fakt poslední!" a vzápětí vyrážíme kupovat další flašku vína do naší super večerky, když se bojím projít okolo vrátného, protože jsme mu tak nějak omylem ukradly rohlíky, když říkáme: "Já se jdu už opravdu učit!" desetkrát za večer, abychom pak řekly "Tak teda zejtra...", když plánujeme, co hezkého v bytě uděláme nebo co koupíme, když si vaříme večeře, když si telefonuju z práce s mamkou jen abych se zeptala, jak se má, když se každé ráno přemlouvám, abych vstala, protože nevstat nemůžu a vzpomínám, jak lehké bylo zatahovat školu, když se pan Ch. hlásí každý  den "I. Ch. společnost D.", ačkoli už ho tam všichni známe a jeho představování umíme jako básničku, když nám lidi zdrhají do špatných výtahů, když přijde lehce úchylný lektor angličtiny a nespouští oči z našich výstřihů, když si vždycky hrajeme na vážnovážněvážné recepční před paní V., když je v práci fakt špatnej den, kolegyně si furt stěžujou a my se jenom smějem, když chodím s T. a K. na oběd, když chodím za T. na cigárko, když pan sekuriťák H. začíná náš odpolední rozhovor vždycky větou: "Tak jste tu zase sama...", když se spolubydlícíma posloucháme Ostravu a říkáme "Tak mi nezáviď, neee?!", když přijde V. nebo B. k nám na návštěvu....

Mám ráda všechny tyhle když, přestože se opakují skoro každej den. Je to frustrující, jenomže ve skutečnosti nevím, co bych bez těchhle drobností dělala. Mám dobrou náladu. Vím, že tenhle článek je (opět) o ničem. Ale dneska je mi prostě fajn a chtěla jsem si všechny ty stereotypní hlouposti sepsat, abych si je třeba za pár let, až už budou věci jinak (a ony budou, i kdybych stokrát nechtěla), mohla připomenout.

Mějte se krásně. Já se zase někdy... někdy... no někdy ozvu. :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: O mých milých stereotypech phoenix 04. 07. 2010 - 17:48