Změna za změnou, ale pořád jsem to já :)

1. srpen 2011 | 12.39 |

To bych snad ani nebyla já, kdyby se pořád něco nedělo, jen mě teď zase mrzí, že jsem na ten blog tak ošklivě zanevřela, protože si už samozřejmě nevzpomínám ani na čtvrtinu toho všeho.

Koukám, že poslední článek je ze září minulého roku – najs – takže... nejžhavější novinky? Stále bydlím se svýma dvěma milovanýma spolubydlícíma, stále mě to baví a ten rok s nimi byl snad ten nejlepší rok vůbec. Neříkám, že to bylo bez občasných mráčků, srážek a pár lehkých bouřek. Ale převládá nám doma spíše slunečno s příjemnými teplotami (kéž by se totéž dalo říct o momentálním počasí venku!).

Za ten téměř rok jsem stihla projít znovuobnoveným vztahem.. no a už je ho zase konec... asi se ne nadarmo říká, že do stejné řeky...

Od té doby, co jsem opět moderně řečeno single se toho kolem mě děje až nezdravě moc. Dostala jsem se (částečně nechtěně) do situace, o které jsem si nikdy nemyslela, že bych ji vůbec mohla řešit. Myslím tím – nedějou se takové věci jenom ve filmech??? Může to skončit celkem slušnou katastrofou, nicméně jsem si téměř jistá, že neskončí, protože...

... protože jsem se rozhodla, že je mě tady v té naší zemičce škoda a pojedu zlobit do země trochu větší.. :P

V práci mě to poslední dobou vysávalo natolik, že si dodnes nejsem jistá, jestli moje čerstvě objevená (a mnou samotnou diagnostikovaná – takže nic s určitostí) intolerance laktózy náhodou není jen reakce na stres, který ve mně tohle zaměstnání vyvolává. Abyste si nemysleli, že jsem nějaká citlivka, co nic nevydrží.. ono ani nejde tak to zaměstnání jako o mojí uplně pitomou kolegyni (ale to byste museli vidět, to je vážně HARDCORE!), vztahy mezi kolegy obecně – jednoduše řečeno totálně slepičí kolektiv, drby, pomluvy, neupřímnost. Plus pocit, že v té práci VŮBEC NIC nedělám a jsem tu k ničemu. Nikdy bych neřekla, že mi nicnedělání bude tolik vadit.

Abych se dostala k jádru věci – nejschůdnější způsob, jak se já můžu dostat do UK, je být Au Pair. Studium jsem zavrhla rovnou, pracovat se mi taky zrovna dvakrát nechce po roce a půl v tomhle blbým blázinci... a navíc miluju děti, takže nebylo co řešit.

Well.. abych to shrnula.. dnes začínám druhý měsíc výpovědní lhůty – můj POSLEDNÍ měsíc tady. Je smutné, že ze začátku jsem tu práci vážně milovala. Nicméně kdyby tu všechno zůstalo při starém (což nezůstalo ani v nejmenším), tak by se to asi dalo přežít. Je čas se prostě hnout z místa.

A někdy během září udělám nejkrásnějšímu městu v samém srdci Evropy pápá a pak.. možná bych si měla založit nový blog. A věnovat se mu. Protože něco mi říká, že ten rok v Londýně bude rozhodně stát za to a bylo by fajn z toho uchovat co nejvíce vzpomínek...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře